Vaclav Pavlat vezeni

Návštěva u Wendiho v base aneb život v zahradě s trpaslíky

Pošmourný, šedivý a zamračený den, kdy se vám nechce vyrazit za krásami přírody, je jako stvořený pro návštěvu kambodžského vězení. Zejména, když tam sedí váš kamarád Wendi, kterého sešrotovala khmerská nezisková mafie, protože prachy jsou prachy. Za každého trestance, kterého dopraví za mříže, posílají sponzoři tisíce dolarů, a tak úspěšně pomáhají přeplňovat kambodžské věznice.

Sedáme se slovenským kamarádem Lubem na motorky, nakupujeme ovoce, koka kolu a nějaké to jídlo, protože tušíme, že to, co vaří ve věznici, patrně nebude k jídlu. Ještě vytisknout kopie našich pasů, dopisy od rodiny a přátel Wendiho a články o jeho zločinném působení v Kambodži, které vyšly v novinách a magazínech v rodném Česku.

Provinční vězení je asi pět kilometrů za Siem Reapem uprostřed zelených rýžových poli s popásajícími se kravami. Kdybyste nevěděli, že je to kriminál, mysleli byste, že to bude asi jednotné zemědělské družstvo. Tedy nebýt strážních věží a kilometrů ostnatého drátu na zdech.

Vaclav Pavlat vezeni

Je sobota odpoledne a před věznicí parkují stovky malých motorek. To rodiny přijely navštívit své drahé příbuzné, úpící za mřížemi výchovně nápravného ústavu. Parkujeme naše stroje a už k nám běží usměvavý strážce, strká nám parkovací lístky a požaduje tisíc rielů za každou motorku, což se rovná dvaceti pěti americkým centům. A jak prý se máme? Inu, už jsme zažili lepší časy.

Pochodujeme po přístupové cestě a po sto metrech narážíme na tmavomodrou bránu s nápisem Welcome. Khmerové jsou prostě milí lidé, a proto žijeme v Kambodži a ne třeba v komunistickém Vietnamu, kde by nejspíš na bráně bylo napsáno, že práce osvobozuje.

Hned vedle brány se krčí menší betonový domek s mřížemi, na kterém je napsáno Check Point. Je obklopen navzájem se překřikujícími Khmery, kteří se mermomocí chtějí dostat do toho zadrátovaného JZD. My tam chceme také, a proto se zapojujeme do davu a vystrkujeme lokty, aby nás všichni nepředbíhali.

Čtěte také:  Prohlášení na obranu neprávem zadržovaného Václava Pavláta

Vaclav Pavlat vezeni

Konečně jsme u mříží a prostrkujeme dovnitř kopie našich pasů do rukou docela hezké slečny v policejní uniformě. „Za kým jdete,“ ptá se zvědavě. „Za kamarádem,“ my na to. Říkáme jí jméno, které samozřejmě nechápe, a tak je píšeme na kus papíru, který nám podala. Doplňuje ještě datum a naše jména a čísla pasů a s papírkem v ruce pak můžeme dovnitř.
Hned za branou je další domek, kde musíme odevzdat telefony. Uniformovaný strážce je hbitě svazuje dohromady gumičkou s lístečkem, od kterého dostáváme druhou půlku. „Jeden dolar,“ říká. „Proč ne sto?“ ptám se. On na to s úsměvem: „Tak dobře,“ a natahuje ruku. Zasmějeme se a pokračujeme dovnitř. K nemalému našemu údivu, procházíme kolem docela pěkně upravené zahrady, plné různých pestrobarevných zvířat uplácaných z betonu. „Tak tady si tedy Wendi žije,“ říkám si. „V zahradě s trpaslíky.“ Bohužel, fotografovat zakázáno.

Vzápětí docházíme k velkému baráku se zamřížovanými okny, před který postává asi stovka příbuzných místních chovanců. Před barákem nafoukaný bachař, tvářící se, že mu patří svět. „Dejte to sem,“ vytrhává mi z ruky lísteček s Wendiho jménem. „Jděte támhle,“ nařizuje. Jdeme a netušíme kam. Zastavujeme jiného strážce a chceme se zeptat kudy kam, ale nerozumí ani slovo anglicky. Odvádí nás zpět, kde se na nás osopí vládce zeměkoule: „Říkal jsem vám, abyste počkali tady.“ Tak tedy čekáme.

Asi po čtvrthodince nás volá jiný bachař, že už na nás Wendi čeká. Vcházíme do přízemní budovy se třemi místnostmi. V každé je nacpáno k prasknutí a vězně od návštěvníků odděluje mříž obalená pletivem.

Ve třetí na nás mává Wendi. „Je to tady super,“ překřikuje ostatní. „To nemyslíš vážně,“ řveme my. Probojujeme se blíž k mříži, abychom se lépe slyšeli. „Vážně, myslel jsem, že to bude horší. Za sto dolarů mě dali na celu s bělochama. Je nás tam osm. Ale je mi zima. Spíme na betonové podlaze bez matrací. Tedy já. Ostatní už mají karimatky a deky, které jim přivezli přátelé. Já dostal jenom tenoučkou deku a v noci klepu kosu.“

Čtěte také:  Dávejte úplatky, nebo se z toho zblázníte

Vidíme, že v pletivu jsou nadělány díry a protahujeme jimi dopisy pro Wendiho a balíček peněz zamotaný v papíru, tak aby to neviděl přítomný bachař. „Hned by se chtěl dělit,“ říká Wendi. „A co jídlo?“ ptám se. „Nedá se to žrát, ale jsou tady chudí vězni, kteří vám rádi za dolar neb dva uvaří a docela dobře.“

Takže příště, to je zítra, přineseme karimatku, deky a polštář. Vyprávím Wendimu, jak na jeho uvěznění reagují v Česku, jak ho zdraví rodina a všichni přátelé. A samozřejmě, co se chystáme podniknout na jeho obranu, tak aby byl co nejrychleji venku.

„Je to tady, jak v budhistickém klášteře,“ říká Wendi. „Tam jsme taky neměli matrace a spali jen na pryčnách. Tady ale nejsou ani ty pryčny.“ A dodává: „A ten klášter tady uvnitř opravdu je. Chodím tam meditovat. Takže při vší bídě to není až tak zlé.“

Ale to už bachař pokřikuje, že je konec návštěv. Loučíme se s Wendim a vycházíme ven. „Sakra, ani to jídlo a ovoce jsme mu nemohli dát,“ uvědomuji si teprve teď. Tak snad zítra.

Ota Veverka

Autor Pavel Bergman

Webu Thajský Ráj věnuji téměř všechen svůj volný čas a pevně věřím, že pro vás bude užitečný. Pokud se vám Thajský Ráj líbí a přinesl vám užitek, můžete jeho provoz a mojí práci podpořit buď nákupem letenek, rezervací ubytování, rezervací vozu přes odkazy a vyhledávače na tomto webu, nebo se staňte mým patronem na patreon.com/thajskyraj. Vaše podpora je pro zachování provozu tohoto webu velmi důležitá! Děkuji! Pavel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *